ZZ Top – jméno, které okamžitě evokuje představu dlouhých vousů, slunečních brýlí, horkých automobilů a syrového, špinavého blues-rocku. Tato texaská trojice si vybudovala jedinečnou a nezaměnitelnou identitu, která jim zajistila jednu z nejdelších a nejúspěšnějších kariér v historii rockové hudby. Po více než pět desetiletí se Billy F. Gibbons (kytara, zpěv), Dusty Hill (baskytara, zpěv) a Frank Beard (bicí) drželi svého zvuku a stylu, čímž si vydobyli status rockových ikon a legend. Jejich hudba je esencí amerického jihu – plná bluesové melancholie, boogie rytmů a rock’n’rollové energie, okořeněná charakteristickým humorem a osobitým vizuálním stylem.
Příběh ZZ Top začal v Houstonu v Texasu koncem 60. let. Billy Gibbons, již uznávaný kytarista, který dříve působil v psychedelické blues-rockové kapele The Moving Sidewalks (kteří dokonce předskakovali Jimi Hendrixovi), hledal nové spoluhráče. V roce 1969 se sešel s basistou Dustym Hillem a bubeníkem Frankem Beardem, kteří spolu hráli v kapelách jako American Blues. Tato trojice, tvořící klasické power trio, rychle našla společnou řeč a v únoru 1970 odehrála svůj první koncert. Jejich raná hudba byla pevně zakořeněna v blues, ovlivněná umělci jako Muddy Waters, John Lee Hooker a Lightnin’ Hopkins, ale s příměsí tvrdého rocku, který byl v té době populární. Debutové album „ZZ Top’s First Album“ z roku 1971 a následující „Rio Grande Mud“ z roku 1972 ukázaly jejich potenciál, ale skutečný průlom přišel s nahrávkou „Tres Hombres“ z roku 1973. Toto album obsahovalo hit „La Grange“, skladbu inspirovanou skutečným nevěstincem v Texasu, která se stala okamžitou klasikou a dodnes je jednou z jejich nejznámějších písní. „Tres Hombres“ definovalo jejich zvuk – hutné kytarové riffy, chytlavé basové linky a precizní, avšak nenápadné bicí, vše podpořeno Gibbonsův charakteristickým zastřeným vokálem. Následovalo album „Fandango!“ (1975), které kombinovalo studiové nahrávky s živými vystoupeními, a „Tejas“ (1976), než si kapela udělala krátkou přestávku.
Po šňůře „Worldwide Texas Tour“, která trvala téměř rok a půl, se členové ZZ Top rozhodli pro pauzu. Během této doby se Billy Gibbons a Dusty Hill nechali narůst své ikonické dlouhé vousy, které se staly neodmyslitelnou součástí jejich image – je ironií, že bubeník Frank Beard (jehož jméno znamená „vousy“) si ponechal jen krátký knír a někdy i bradku. Návrat na scénu v roce 1979 s albem „Degüello“ a následným „El Loco“ (1981) ukázal mírný posun ve zvuku, s experimenty s novými technologiemi a syntezátory, což předznamenalo jejich největší komerční úspěch. Album „Eliminator“, vydané v roce 1983, bylo fenoménem. Skladby jako „Gimme All Your Lovin’“, „Sharp Dressed Man“ a „Legs“ se staly obrovskými hity, a to především díky revolučním hudebním videoklipům, které se neustále opakovaly na MTV. Tato videa, plná krásných žen, horkých automobilů (zejména Fordu Coupe z roku 1933, známého jako „Eliminator“) a, samozřejmě, vousatých členů kapely s rotujícími chlupatými kytarami, udělala ze ZZ Top globální hvězdy. Album prodalo miliony kopií a katapultovalo kapelu do stratosféry popkultury, aniž by ztratili své bluesové kořeny. Jejich zvuk se sice stal uhlazenějším a více „rádiovým“, ale esence jejich boogie-rocku zůstala nedotčena.
Úspěch „Eliminatoru“ vedl k podobně úspěšným albům „Afterburner“ (1985) a „Recycler“ (1990), která pokračovala v trendu využívání syntezátorů a chytlavých riffů. Během 90. let a nového milénia se kapela pomalu vracela k syrovějšímu bluesovému zvuku, který definoval jejich ranou kariéru. Alba jako „Rhythmeen“ (1996), „XXX“ (1999) a „Mescalero“ (2003) potvrdila jejich odhodlání zůstat věrní svým kořenům, zatímco si udržovali svou jedinečnou image a status koncertní atrakce. V roce 2004 byli ZZ Top uvedeni do Rock and Roll Hall of Fame, což bylo zasloužené uznání jejich dlouholetého přínosu hudbě. Jejich poslední studiové album, „La Futura“, vydané v roce 2012 a produkované legendárním Rickem Rubinem, bylo kritikou i fanoušky přijato s nadšením jako návrat k jejich klasickému zvuku, plné špinavých bluesových riffů a texaského boogie.
Kapela, která byla po více než padesát let synonymem stability a neměnného složení, čelila v roce 2021 obrovské ztrátě. 28. července 2021 zemřel ve věku 72 let baskytarista a zpěvák Dusty Hill. Jeho odchod byl šokem pro fanoušky po celém světě a znamenal konec jedné éry. Dusty, se svým klidným, ale pevným basovým stylem a charakteristickým vokálem (byl hlavním zpěvákem například u „Tush“), byl nedílnou součástí zvuku a jevištní prezentace ZZ Top. Před svou smrtí však Dusty Hill požádal Billyho Gibbonese a Franka Bearda, aby pokračovali v hraní s jejich dlouholetým kytarovým technikem Elwoodem Francisem, který ho již dříve zastupoval na koncertech. Kapela jeho přání respektovala a nadále vystupuje, ctíc Dustyho památku a odkaz. Elwood Francis, s vlastními dlouhými vousy a klidnou pódiovou přítomností, se ukázal jako důstojný nástupce a pomohl kapele udržet si svou integritu.
ZZ Top nejsou jen kapelou – jsou kulturním fenoménem. Jejich hudba je soundtrackem k dlouhým jízdám po amerických dálnicích, pivním večírkům a nespoutané svobodě. Skladby jako „Cheap Sunglasses“, „Tush“, „Gimme All Your Lovin’“ a „Sharp Dressed Man“ se staly nadčasovými hymny. Jejich schopnost vyvíjet se, aniž by ztratili svou podstatu, a jejich neochvějná oddanost svému řemeslu z nich udělala jednu z nejrespektovanějších a nejdéle fungujících kapel v historii rocku. I přes ztrátu Dustyho Hilla pokračují Billy Gibbons a Frank Beard v šíření texaského blues-rockového evangelia, dokazujíce, že legendy nikdy neumírají, jen se mění. ZZ Top zůstávají ztělesněním cool – s nezaměnitelným zvukem, ikonickým vzhledem a nezdolným duchem, který bude rezonovat po generace.